Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Popravdě řečeno jsem se do posledního alba RUSSIAN CIRCLES dostával celkem těžce a ten proces ještě zdaleka není u konce. První poslechy ve mně vzbuzovaly poměrně mělké pocity a do dalšího pouštění desky „Blood Year“ jsem se celkem nutil. Bál jsme se sám sobě přiznat, že by právě tato skupina vydala první album, které by pro mě bylo od počátku zklamáním.
Jakmile jsem doposlouchal poprvé, převládl ve mně pocit, že se shromáždil materiál, který se nehodil na předchozí dvě alba. Možná mě překvapila ona obhroublost rytmiky a tupá riffovačka ve skladbě „Arluck“, která před sebou metalovým způsobem hrne primitivní kytaru, neustále se otáčející ve stejných polohách. Možná je důvodem trochu špinavější a zlejší zvuk, jenž lze přisuzovat rukám Kurta Balloua, který, stejně jako u minulé desky „Guidance“, seděl na producentské židli. Dodneška vzpomínám, jak jsem poprvé slyšel skladbu „Vorel“ a nevěřil, kde se v této instrumentální, původně post-rockové trojce, bere tak neprostupná hutnost. Ruce Kurta Balloua jsou znát i tady. Méně postrockové éteriky a mnohem více se drhne podzemní špína. Jen na krátké okamžiky vám novinka dává mlhavá poetická intermezza, jakými je počáteční „Hunter Moon“ nebo „Ghost On High“. Po většinu času vám tlačí hlavu pod hladinu hutného olejnatého jezera.
Až postupně jsem do „Blood Year“ zapadal stále hlouběji a hlouběji. Počkat si a trochu poodstoupit se vyplatilo. Objevil jsem temnější tvář kapely. RUSSIAN CIRCLES i na své poslední desce předkládají instrumentální kompozice, které mají pasáže, jež mají obrovskou sílu. Stále to jsou písničky. Nejdou k vám ale na první zavolání. „Blood Year“ poslouchám už více jak měsíc a můj pocit z ní se neustále zlepšuje. Cítím, jakoby si mě deska snažila postupně ochočit. Od apatie na počátku navazujeme vztah, který zdá se být pevný a dlouhodobý.
Vydáno: 2019 Vydavatel: Sargent House Stopáž: 39:29
JINÉ POHLEDY
Shnoff
9 / 10
I instrumentální post rock/metal může šponovat posluchačovu pozornost po celou stopáž desky. Podmanivé a gradující skladby si MI narozdíl od kolegy Ripa získaly hned.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.