Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Popravdě řečeno jsem se do posledního alba RUSSIAN CIRCLES dostával celkem těžce a ten proces ještě zdaleka není u konce. První poslechy ve mně vzbuzovaly poměrně mělké pocity a do dalšího pouštění desky „Blood Year“ jsem se celkem nutil. Bál jsme se sám sobě přiznat, že by právě tato skupina vydala první album, které by pro mě bylo od počátku zklamáním.
Jakmile jsem doposlouchal poprvé, převládl ve mně pocit, že se shromáždil materiál, který se nehodil na předchozí dvě alba. Možná mě překvapila ona obhroublost rytmiky a tupá riffovačka ve skladbě „Arluck“, která před sebou metalovým způsobem hrne primitivní kytaru, neustále se otáčející ve stejných polohách. Možná je důvodem trochu špinavější a zlejší zvuk, jenž lze přisuzovat rukám Kurta Balloua, který, stejně jako u minulé desky „Guidance“, seděl na producentské židli. Dodneška vzpomínám, jak jsem poprvé slyšel skladbu „Vorel“ a nevěřil, kde se v této instrumentální, původně post-rockové trojce, bere tak neprostupná hutnost. Ruce Kurta Balloua jsou znát i tady. Méně postrockové éteriky a mnohem více se drhne podzemní špína. Jen na krátké okamžiky vám novinka dává mlhavá poetická intermezza, jakými je počáteční „Hunter Moon“ nebo „Ghost On High“. Po většinu času vám tlačí hlavu pod hladinu hutného olejnatého jezera.
Až postupně jsem do „Blood Year“ zapadal stále hlouběji a hlouběji. Počkat si a trochu poodstoupit se vyplatilo. Objevil jsem temnější tvář kapely. RUSSIAN CIRCLES i na své poslední desce předkládají instrumentální kompozice, které mají pasáže, jež mají obrovskou sílu. Stále to jsou písničky. Nejdou k vám ale na první zavolání. „Blood Year“ poslouchám už více jak měsíc a můj pocit z ní se neustále zlepšuje. Cítím, jakoby si mě deska snažila postupně ochočit. Od apatie na počátku navazujeme vztah, který zdá se být pevný a dlouhodobý.
Vydáno: 2019 Vydavatel: Sargent House Stopáž: 39:29
JINÉ POHLEDY
Shnoff
9 / 10
I instrumentální post rock/metal může šponovat posluchačovu pozornost po celou stopáž desky. Podmanivé a gradující skladby si MI narozdíl od kolegy Ripa získaly hned.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!